Art Week Liberec

Adéla Matasová je výjimečná česká umělkyně, která výrazně přispěla k rozvoji českého výtvarného umění. Díla se vyznačují hlubokou expresivitou a často se zabývají tématy lidské existence, identity a vztahů. Matasová je známá svou schopností propojit tradiční umělecké techniky s moderními přístupy. Ve svých sochařských objektech často pracuje s organickými materiály, které zdůrazňují tělesnost a přirozenost. Prostřednictvím svých děl otevírá diskusi o roli těla v umění a také, jakým způsobem se vyjadřujeme prostřednictvím svých těl. Ruce, jako jedna z nejvýraznějších částí těla, se stávají symbolem lidské existence, tvořivosti a zranitelnosti. V dílech Matasové se ruce často objevují jako architekti vlastního světa. Tvoří složité struktury, které odkazují k vnitřnímu světu umělce. Jsou to ruce, které tvarují hmotu, ale zároveň jsou i tvarovány okolním světem. Ruce symbolicky odkazují na tvorbu (jsou primárním nástrojem tvůrčího procesu), komunikaci (jsou prostředkem, kterým se vyjadřujeme, dotýkáme se a navazujeme vztahy), ale i zranitelnost (je na nich otištěna stopa času, práce a zranění) a identitu (nesou v sobě osobní historii každého člověka).

Performativní video pomalu se pohybujících rukou s názvem Ruce jako architektura se Matasové stalo inspirativním výchozím bodem k vytvoření cyklu fotografií zastaveného pohybu jejích rukou. Ruce připomínají „svého druhu” fiktivní ikonickou stavbu. Cyklus se vztahuje k daleké budoucnosti mizející lidské civilizace, a to kvůli nekontrolovatelně se rozpínající AI, v podobě, o které toho zatím mnoho nevíme, ale kterou s určitými obavami pozorujeme už nyní. Související geometricky zaměřené kresby jsou odezvou na tento problém, který určitou hrou hledá řád v souvislostech možných geometrických vztahů, založených na intuici vnitřního zření, náhodě a pravděpodobnosti.

V díle Adély Matasové se setkáváme se širokým výtvarným záběrem obsahujícím kresbu, práci s lněnou papírovou hmotou, sochu, monumentální instalace, spolupráci v oblasti architektury a nových médií. V poslední letech propojuje digitálně řízené pohybové objekty s velkoplošnými videoinstalacemi, aby tak zaznamenala proces svých vizí duchovního rozměru. Tato díla vystavila například na výstavě Mezipaměť v pražském Rudolfinu (2021), v Domě výtvarného umění v Ostravě (2022) a na velké výstavě retrospektivního charakteru ve Středočeské Galerii Gask v Kutné Hoře (2023). Během let vystavovala na mnoha domácích i mezinárodních výstavách a symposiích v New Yorku, Chicagu, Mnichově, Paříži atd. Od roku 1990 vedla ateliér Konceptuální a intermediální tvorby na UMPRUM v Praze, později na Fakultě umění a designu v Plzni, kde založila atelier prostorové tvorby. Nyní se věnuje volnému umění; žije a pracuje v Praze. Za svou dlouholetou tvorbu byla Adéla Matasová oceněna řadou prestižních cen. V roce 2021 získala Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění. Je významnou osobností českého výtvarného umění, jejíž díla jsou zastoupena v mnoha veřejných i soukromých sbírkách. Její stále aktuální tvorba inspiruje další generace umělců.

V cyklu Recycling of dream-matter Yakubouskaya vychází z úvah feministického nového materialismu a fenomén spánku a jeho (spánkových) struktur pojímá jako specifickou materii – hmotnou věcnou podstatu, která vzniká prostřednictvím interakce a má bezprostřední vliv na konstrukci reality. Komplexně nahlíží na proces snění a bdění, přičemž prozkoumává „tekutost“ hranic a (rozdílné) podstaty těchto stavů. Pomocí anglického slova „matter“, odkazujícího ke „hmotě, materii, látce“, stejně jako ke stavu „být důležitý, podstatný“, variuje klíčové teze propojenosti diskurzu a hmoty teoretičky Judith Butler (Bodies That Matter), a přitom se soustředí na proces, kdy se spánek stává hmotou.

Autorka si všímá vzrůstajícího fenoménu nespavosti v kontrastu s užíváním látek potlačujících únavu a tlaku na zvýšení bdělosti a fyzické odolnosti. Tyto jevy chápe jako činitele mající vliv na stírání hranic nejen mezi snem a bdělou realitou, ale také mezi dnem a nocí, veřejným a soukromým, pracovní dobou a odpočinkem. Aliaksandra Yakubouskaya je absolventkou Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (Volné umění I). V její tvorbě převažují performativní přístupy, pro které je příznačné propojení s multimediálními instalacemi a úzká kooperace s divákem. Společně s účastníky akcí vytváří prostory pro koncentrované vnímání (světel, zvuků, přírody, vlastního dechu) a imaginaci.

Anna Habánová je významná historička umění, v letech 2002 až 2021 působila jako kurátorka sbírek a výstav v Oblastní galerii v Liberci. V současné době je odbornou asistentkou na Katedře historie Technické univerzity v Liberci a kurátorka výstav v NisaFactory v Jablonci nad Nisou. Věnuje se především tématu německy hovořících umělců z Čech, Moravy a Slezska. Společně s Ivo Habánem a Helenou Musilovou realizovali jedinečný výstavní projekt Nové realismy (Galerie hlavního města Prahy 27. 3.–25. 8. 2024). Úplně poprvé vedle sebe postavili nejen realistické malby a fotografie, ale i film, sochy a reklamu z meziválečného Československa a představili nový pohled na toto období.

První výstava výtvarného umění se v Liberci konala v roce 1841. Jejím smyslem bylo „formování vkusu a povznesení uměleckého cítění v této zde doposud málo známé oblasti.“ Vystaveno bylo 178 děl, mezi kterými bychom našli oleje Antonína i Josefa Mánesových, Bedřicha Augusta Piepenhagena, Josefa Führicha nebo Jacoba Ginzela. K jejím organizátorům patřilo tehdejší vzmáhající se liberecké měšťanstvo. Výstava podávala zprávu o formování zdejší společnosti první poloviny 19. století. Přednáška se zaměří na její organizaci, průběh i dopady a představí tehdy vystavená díla.

Anna Vartecká působí jako teoretička umění, kurátorka výstav a vysokoškolská pedagožka na Katedře dějin a teorie umění Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem; a na Katedře výtvarné výchovy PedF UK v Praze. Zabývá se teorií a dějinami fotografie, grafického designu, gender artu, problematikou a kritikou současného vizuálního umění a jeho přesahy do jiných teoretických disciplín, jakými jsou rodová studia a sociologie.

Klíčovým tématem přednášky je umělecký výzkumný projekt Grey Gold. České a slovenské umělkyně 65+ (které autorka zkoumá od roku 2014 společně s Vendulou Fremlovou a Terezií Petiškovou). Projekt se zaměřuje na problematický vztah stáří, kreativity a rodu, na reflexi pozdní tvorby stále aktivních umělkyň starších 65 let a na orální výzkum paměti této generace. Jedná se o stále probíhající a geograficky rozšiřující se výzkum prvních ženských, plně emancipovaných generací autorek nastupujících na československou (ale i středoevropskou) výtvarnou scénu v poválečném období. V roce 2025 bude realizován již třetí navazující projekt projektu Grey Gold. České a slovenské umělkyně 65+, tentokrát mapující česko-slovensko-rakouské ženské umění v Mirbachovom paláci Galerie města Bratislavy.

Studio Vagnerglass je součástí projektu Křišťálové údolí (crystalvalley.cz), mapujícího současnou sklářskou výrobu na severu Čech, a odkazujícího k bohaté řemeslné historii tohoto kraje. Beatu a Daniela Vágnerovi nespojuje pouze životní cesta, ale také sklářské umění. Pod značkou Vagnerglass tvoří broušené a užité sklo (Daniel), tavenou plastiku a šperky (Beata). Vedle toho experimentují a na společných uměleckých projektech zkoumají chování skla v jiných prostředích. Tato díla, která prezentují v jedinečných lokacích (Botanická zahrada, Műllerova hrobka v Hrádku nad Nisou), přirozeně snoubí jejich individuální přístupy – technickou preciznost a hravost.

Genius loci novorenesanční vily včetně velkorysého prostoru zahrady inspiroval tvůrce k realizaci díla, symbolizujícího slavné období rodiny velkotovárníků Liebiegů. V zahradě Paláce Liebieg představují site specific instalaci, formálně odkazující k ušlechtilým materiálům, jaké nacházíme na budově. Motivem se pro umělce stal textilní člunek, který v polovině 19. století znamenal inovaci tkaní látek a jeho zrychlení. A jako jeden z elementů pomohl textilnímu baronovi Johannovi Liebiegovi vytvořit velkolepý podnik Rakouskouherské monarchie.

V Keni narozený americký občan Conrad Eric Armstrong žije již dvacet let v České republice. Studoval obor malby na Rhode Island School of Design a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (ateliér Intermediální konfrontace Jiřího Davida). V roce 2010 se stal jedním z finalistů Ceny kritiky za mladou malbu. Od roku 2019 působí na pražské VŠUP společně s Hanou Smělou jako tutor magisterského programu Visual Arts. Armstrongova tvorba zahrnuje různorodé vyjadřovací prostředky jako obraz, malbu, kresbu, objekt, instalaci, performance ad., které používá „jako nástroje myšlení“. Pracuje intuitivně a konceptuálně zároveň.

Viktor Valášek je absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (Malířská škola Vladimíra Skrepla, Škola klasických malířských technik Zdeňka Berana, Škola grafiky Jiřího Lindovského). Experimentuje s tradičními médii malby a kresby, zdržuje se však stanovování jakýchkoli stylových či formálních omezení. Ve způsobech znázornění se pohybuje od realistického figurálního zobrazení až k vysoce texturním vizualizacím abstraktních forem. Ve své tvorbě se vyjadřuje k měnícímu se okolí, zejména s důrazem na konkrétní sociálně-politická témata. Významné je pro něj prolnutí s kulturou, do které je právě ponořen, a přímá interakce s každodenním životem místních diváků.

Armstrong a Valášek pracují společně od roku 2016 jako CONVICT na velkoformátových plátnech, a to výhradně na veřejných místech a v plenéru. Tento způsob práce je přitahuje, protože setkání s přírodními, architektonickými a sociálními prostředími skrze médium malby ve spojení s interakcí mezi nimi samotnými vede k výsledkům, kterých by ani jeden z nich při samostatné práci v ateliéru nedosáhl. Prostředí, která si pro malbu vybírají, přímo ovlivňují kompozici a barevnou škálu jejich prací. Také návrh pro vstup do Libereckého podzemí (největší liberecký veřejný kryt pod Sokolovským náměstím) reflektuje povahu a účel bunkru. Autoři vycházejí ze sakrálního prostoru, který podobně jako bunkr poskytuje útočiště lidem a naplňuje lidské potřeby, ať už hmotné či nehmotné. Motivem se stává řada objektů, které autoři považují za hodné ochrany – věci, které si možná zaslouží své vlastní „bunkry“ (nebo dokonce chrámy).

Prach, pyl a snad i sníh nebo déšť jsou přírodní fenomény, které zvládnou v dlouhém časovém měřítku obsáhnout a pojmout téměř jakýkoliv prostor. Drobné částice pomalu, ale jistě vyplňují prázdnotu vymezenou pouze jakousi zamlženou hranicí mezi hmotou věcí a nedozírně nehmotným vzduchem. Pyl jako by vytvářel celý negativní obraz reliéfu krajiny. Alergický člověk si může uvědomit kolik drobných částeček oddělil od povrchu a vpustil opět do oběhu inverzním prostorem pouhým vkročením do suchého listí v lese. Když se pyl znovu usadí na povrchu věcí, ponese v sobě pořád pozůstatky informace o prostoru.

„Myšlenka částic vyplňujících prázdný prostor stojí v jádru mé simulace letu částic prostorem fiktivního lesa vymodelovaném v 3D prostředí. Vznikají tak záznamy inverzního prostoru krajiny, kde vše, co je viděné, je zneviditelněno, a všemu, co je jen viditelné a tušené, je věnována maximální pozornost.“ Práce Skrz pylové pole je extenzí statických vizualizací z rané autorovy práce Pylová inverze.

Filip Zeman je studentem oboru Výtvarné umění – Tvorba ve veřejném prostoru na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Hledá rovnováhu mezi uměním a architekturou a jejím vlivem na veřejný prostor. Snaží se bořit hranice mezi divákem a objektem pomocí jakési „estetické ohavnosti“. V roce 2021 získal společně s Vítězslavem Plavcem Cenu Neon pro studenty a studentky vysokých uměleckých škol na Signal festivalu za instalaci Simulakra.

Dílo vzniklo za podpory Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Transmediální socha Mutatio Superstratum, která se nachází na pomezí světelného objektu, interaktivního díla a datového reliéfu, monitoruje a vizualizuje technologickou aktivitu okolí díla. Konkrétně elektromagnetické záření generované elektrickou sítí, komunikačními prostředky a zařízeními pracujících na bázi elektrického proudu. Mutatio Superstratum všechny tyto aktivity zviditelňuje pomocí média zvaného Spektraflux, to díky své anizotropní struktuře dokáže měnit index lomu světla a tím vytvářet unikátní barevnou strukturu podle dynamiky pohybu látky. Dílo, které je umístěno v Oblastní galerii Liberec odráží pro diváka neviditelné dění silových polí, ve kterém se pohybujeme a které spoluvytváříme.

Kryštof Brůha absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Nových médií 1 Tomáše Svobody). Ve své intermediální tvorbě zkoumá specifická prostředí (od environmentálních až po technologická a virtuální) a zaměřuje se na vlivy, které na ně působí, i na jejich proměnu v čase. Umožňuje nahlížet na jevy našemu vnímání skryté, a to například díky makro a mikro mapování prostředí či prostřednictvím skenování prostoru a času, jež zachycuje ve svých uměleckých artefaktech a nabízí tak divákům*čkám nový pohled na realitu. Při vývoji instalací, kinetických soch nebo generativních videí jsou využívány vědecké metody, včetně specificky navržených algoritmů, generativního designu a strojového učení. Při realizaci Brůha vytváří vlastní nástroje skrze principy Rapid Prototypingu a CNC technologie, což se odráží i v estetice jeho děl. V roce 2023 se Brůha stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Nově působí jako vedoucí ateliéru Time-Based Media na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.