Adéla Matasová - Hand as the human architecture in future

Adéla Mata­so­vá je výji­meč­ná čes­ká uměl­ky­ně, kte­rá výraz­ně při­spě­la k roz­vo­ji čes­ké­ho výtvar­né­ho umě­ní. Díla se vyzna­ču­jí hlu­bo­kou expre­si­vi­tou a čas­to se zabý­va­jí téma­ty lid­ské exis­ten­ce, iden­ti­ty a vzta­hů. Mata­so­vá je zná­má svou schop­nos­tí pro­po­jit tra­dič­ní umě­lec­ké tech­ni­ky s moder­ní­mi pří­stu­py. Ve svých sochař­ských objek­tech čas­to pra­cu­je s orga­nic­ký­mi mate­ri­á­ly, kte­ré zdů­raz­ňu­jí těles­nost a při­ro­ze­nost. Pro­střed­nic­tvím svých děl ote­ví­rá dis­ku­si o roli těla v umě­ní a také, jakým způ­so­bem se vyja­dřu­je­me pro­střed­nic­tvím svých těl. Ruce, jako jed­na z nej­vý­raz­něj­ších čás­tí těla, se stá­va­jí sym­bo­lem lid­ské exis­ten­ce, tvo­ři­vos­ti a zra­ni­tel­nos­ti. V dílech Mata­so­vé se ruce čas­to obje­vu­jí jako archi­tek­ti vlast­ní­ho svě­ta. Tvo­ří slo­ži­té struk­tu­ry, kte­ré odka­zu­jí k vnitř­ní­mu svě­tu uměl­ce. Jsou to ruce, kte­ré tva­ru­jí hmo­tu, ale záro­veň jsou i tva­ro­vá­ny okol­ním svě­tem. Ruce sym­bo­lic­ky odka­zu­jí na tvor­bu (jsou pri­már­ním nástro­jem tvůr­čí­ho pro­ce­su), komu­ni­ka­ci (jsou pro­střed­kem, kte­rým se vyja­dřu­je­me, dotý­ká­me se a nava­zu­je­me vzta­hy), ale i zra­ni­tel­nost (je na nich otiš­tě­na sto­pa času, prá­ce a zra­ně­ní) a identi­tu (nesou v sobě osob­ní his­to­rii kaž­dé­ho člověka).

Per­for­ma­tiv­ní video poma­lu se pohy­bu­jí­cích rukou s názvem Ruce jako archi­tek­tu­ra se Mata­so­vé sta­lo inspi­ra­tiv­ním výcho­zím bodem k vytvo­ře­ní cyk­lu foto­gra­fií zasta­ve­né­ho pohy­bu jejích rukou. Ruce při­po­mí­na­jí „své­ho dru­hu” fik­tiv­ní iko­nic­kou stav­bu. Cyk­lus se vzta­hu­je k dale­ké budouc­nos­ti mize­jí­cí lid­ské civi­li­za­ce, a to kvů­li nekon­t­ro­lo­va­tel­ně se rozpí­na­jí­cí AI, v podo­bě, o kte­ré toho zatím mno­ho neví­me, ale kte­rou s urči­tý­mi oba­va­mi pozo­ru­je­me už nyní. Sou­vi­se­jí­cí geo­me­t­ric­ky zamě­ře­né kres­by jsou ode­zvou na ten­to pro­blém, kte­rý urči­tou hrou hle­dá řád v sou­vis­los­tech mož­ných geo­me­t­ric­kých vzta­hů, zalo­že­ných na intu­i­ci vnitř­ní­ho zře­ní, náho­dě a pravděpodobnosti.

V díle Adély Mata­so­vé se setká­vá­me se širo­kým výtvar­ným zábě­rem obsa­hu­jí­cím kresbu, prá­ci s lně­nou papí­ro­vou hmo­tou, sochu, monu­men­tál­ní insta­la­ce, spo­lu­prá­ci v oblas­ti archi­tek­tu­ry a nových médií. V posled­ní letech pro­po­ju­je digi­tál­ně říze­né pohy­bo­vé objek­ty s vel­ko­ploš­ný­mi video­in­sta­la­ce­mi, aby tak zazna­me­na­la pro­ces svých vizí duchov­ní­ho roz­mě­ru. Tato díla vysta­vi­la napří­klad na výsta­vě Mezi­pa­měť v praž­ském Rudol­fi­nu (2021), v Domě výtvar­né­ho umě­ní v Ost­ra­vě (2022) a na vel­ké výsta­vě retrospek­tiv­ní­ho cha­rak­te­ru ve Stře­do­čes­ké Gale­rii Gask v Kut­né Hoře (2023). Během let vysta­vo­va­la na mno­ha domá­cích i mezi­ná­rod­ních výsta­vách a sym­posi­ích v New Yor­ku, Chi­ca­gu, Mni­cho­vě, Paří­ži atd. Od roku 1990 ved­la ate­li­ér Kon­cep­tu­ál­ní a inter­me­di­ál­ní tvor­by na UMPRUM v Pra­ze, poz­dě­ji na Fakul­tě umě­ní a desig­nu v Plzni, kde zalo­ži­la ate­lier pro­sto­ro­vé tvor­by. Nyní se věnu­je vol­né­mu umě­ní; žije a pra­cu­je v Pra­ze. Za svou dlou­ho­le­tou tvor­bu byla Adéla Mata­so­vá oce­ně­na řadou pres­tiž­ních cen. V roce 2021 zís­ka­la Cenu minis­ter­stva kul­tu­ry za pří­nos v oblas­ti výtvar­né­ho umě­ní. Je význam­nou osob­nos­tí čes­ké­ho výtvar­né­ho umě­ní, jejíž díla jsou zastou­pe­na v mno­ha veřej­ných i sou­kro­mých sbír­kách. Její stá­le aktu­ál­ní tvor­ba inspi­ru­je dal­ší gene­ra­ce umělců.