CONVICT - V naději, že ten den nikdy nepřijde

V Keni narozený amer­ický občan Con­rad Eric Arm­strong žije již dvacet let v České repub­lice. Stu­doval obor mal­by na Rhode Island School of Design a na Vysoké škole uměleck­o­průmyslové v Praze (ateliér Inter­mediál­ní kon­frontace Jiřího Davi­da). V roce 2010 se stal jed­ním z final­istů Ceny kri­tiky za mladou mal­bu. Od roku 2019 působí na pražské VŠUP společně s Hanou Smělou jako tutor mag­is­ter­ského pro­gra­mu Visu­al Arts. Arm­stron­go­va tvor­ba zahrnu­je různorodé vyjadřo­vací prostřed­ky jako obraz, mal­bu, kres­bu, objekt, insta­laci, per­for­mance ad., které používá „jako nástro­je myšlení“. Pracu­je intu­itivně a kon­cep­tuál­ně zároveň.

Vik­tor Valášek je absol­vent Akademie výt­varných umění v Praze (Malířská ško­la Vladimíra Skre­pla, Ško­la kla­sick­ých malířských tech­nik Zdeň­ka Berana, Ško­la grafiky Jiřího Lin­dovského). Exper­i­men­tu­je s tradiční­mi médii mal­by a kres­by, zdržu­je se však stanovování jakýchkoli stylových či for­mál­ních omezení. Ve způ­sobech zná­zornění se pohy­bu­je od real­i­stick­ého fig­urál­ního zobrazení až k vysoce tex­turním vizual­iza­cím abstrak­t­ních forem. Ve své tvor­bě se vyjadřu­je k měnící­mu se okolí, zejmé­na s důrazem na konkrét­ní sociálně-politická téma­ta. Výz­nam­né je pro něj pro­l­nutí s kul­tur­ou, do které je právě ponořen, a přímá inter­akce s kaž­do­den­ním živ­otem míst­ních diváků.

Arm­strong a Valášek pracu­jí společně od roku 2016 jako CONVICT na velko­for­má­tových plát­nech, a to výhrad­ně na veře­jných místech a v plenéru. Ten­to způ­sob práce je při­tahu­je, pro­tože setkání s přírod­ní­mi, architek­ton­ick­ý­mi a sociál­ní­mi prostředí­mi skrze médi­um mal­by ve spo­jení s inter­akcí mezi nimi samot­ný­mi vede k výsled­kům, kterých by ani jeden z nich při samostat­né prá­ci v ateliéru nedosáhl. Prostředí, která si pro mal­bu vybíra­jí, pří­mo ovlivňu­jí kom­pozi­ci a barevnou škálu jejich prací. Také návrh pro vst­up do Libereck­ého podzemí (největší liberecký veře­jný kryt pod Sokolovským náměstím) reflek­tu­je povahu a účel bunkru. Autoři vycháze­jí ze sakrál­ního pros­toru, který podob­ně jako bunkr posky­tu­je útočiště lidem a naplňu­je lid­ské potře­by, ať už hmot­né či nehmot­né. Motivem se stává řada objek­tů, které autoři považu­jí za hod­né ochrany – věci, které si možná zaslouží své vlast­ní „bunkry“ (nebo dokonce chrámy).